The Commitments, Part 9: The Most Important Thing of All

Veronika Hubinová says that studying the clarinet simply makes her happy.

Veronika Hubinová says that studying the clarinet simply makes her happy.

In the final first-person writing by Prague Conservatory students, Veronika Hubinová reminds us about the importance of priorities — and not only for the serious music students who are tomorrow’s Czech “stars.”

Česká verze je dole.

Veronika Hubinová, Prague
2nd year, Clarinet

My journey begins when I walked into the room where I was supposed to learn how to play the flute (recorder). Even though I was something like 6 years old, and I remember absolutely nothing from my first lesson, I remember how scared I was.

After four years of my intensive playing, my main teacher asked me if I didn’t want to start playing some more serious instrument. Because he also taught clarinet and saxophone, I started playing the clarinet. I don’t have any regrets about this decision because I wouldn’t be myself the way I am now.

I had been playing the clarinet for about five years when the time came for me to find some high school to go to. I had no idea what I wanted to do in my future life or what was going to make me happy. So I decided to try, along with the gymnasium, to also get into a conservatory. It has been hard preparation but it is worth every minute of it. When I finally found out that I got accepted to the school I wanted the most, I was probably the happiest person in the whole world.

Opus PrgCons fill Sal name 4 014 mmWhen I took my first step into the Prague Conservatory I still was not sure if I had made the right decision. I mean of course I was happy. It was a really big success, but I still had some dark thoughts about me — “I won’t be able to make a lot of money in my future living.” And I couldn’t be more wrong. I think you should be happy in your life, and that’s the most important thing.

I like the quote that John Lennon said: “When they asked me what I wanted to be when I grew up, I said I want to be happy. If they tell you that you didn’t understand the question, tell them that they didn’t understand life.” And I think that is exactly my point.

This is the final article in Opus Osm’s series ‘The Commitments,’ original articles by students at the Prague Conservatory. Many thanks to the nine student authors, and to their English teacher Denise Daine, who sorted through the more than 100 ‘contestant’ articles which students submitted. If you enjoyed this series or would like to comment, please email us at editor@opusosm.com.

Even though I had a lot of times when I thought, “God, what the heck am I doing here?” no matter what I have to struggle with, I know that deep inside I am mostly happy. I love the atmosphere here. I love when I go into the bathroom and someone is practicing there. Even when it’s just some scales.

I love the people here. I love that everyone here is different but similar at the same time. I love that everyone has the same problems and that we mostly discuss our lessons or our professors. I love when I come to school before 8 am and I feel like I am the only one in the school.

I think my school is making me happy and that is probably the most important thing of all.

Written by Veronika Hubinová; English version edited by Mary Matz, Czech translation by Tereza Vařechová.

Oddanost, 9. část: Ta nejdůležitější věc ze všech

Veronika Hubinová říká, že stadium hry na klarinet ji zkrátka činí šťastnou.

Veronika Hubinová říká, že stadium hry na klarinet ji zkrátka činí šťastnou.


V poslední části série osobního vyprávění studentů Pražské konzervatoře nám Veronika Hubinová připomíná důležitost priorit – a to nejen pro studenty vážné hudby, české hvězdy zítřka.

Veronika Hubinová, Praha
Druhý ročník, klarinet

Moje cesta začala, když jsem vstoupila do místnosti, kde jsem se měla učit hrát na zobcovou flétnu. I když mi bylo jenom něco kolem šesti let a z první lekce si nepamatuji vůbec nic, pamatuji si, jak jsem byla vyděšená.

Po čtyřech letech usilovného hraní se mě můj hlavní učitel zeptal, jestli bych nechtěla začít hrát na trochu vážnější nástroj. A protože měl na mysli klarinet a saxofon, začala jsem hrát na klarinet. Vůbec tohoto rozhodnutí nelituji, protože jinak bych nyní nebyla taková,jaká jsem.

Toto je poslední díl seriálu Opusu Osm nazvaného „Oddanost”, v němž jsme publikovali původní články studentů Pražské konzervatoře. Velký dík patří těmto devíti student a jejich učitelce angličtiny Denise Daine, které vytřídila více než stovku „soutěžních” článků zúčastněných student. Pokud se Vám tento seriál líbil nebo nám jenom chcete napsat komentář, piště prosím na editor@opusosm.com.

Na klarinet jsem hrála asi pět let, když přišel čas, abych si vybrala střední školu. Neměla jsem ani tušení, co bych chtěla v budoucnu dělat, ani co by mě činilo šťastnou. A tak jsem se rozhodla zkusit spolu s gymnáziem I konzervatoř. Byla to těžká příprava, ale každá minuta stála za to. Když jsem se nakonec dozvěděla, že jsem byla přijata na školu, na níž jsem chtěla ze všeho nejvíc, byla jsem asi tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Když jsem poprvé vkročila na Pražskou konzervatoř, pořád jsem si nebyla jistá, že jsem se rozhodla správně. Chci říct, že jsem samozřejmě byla šťastná. Byl to ohromný úspěch, ale stále jsem měla pochybnosti. „V životě nebudu schopná vydělat dost peněz.” Ale tolik jsem se mýlila. Myslím, že by člověk měl být v životě šťastný. To je nejdůležitější.

S potěšením cituji Johna Lennona, který řekl: „Když se mě zeptali, čím chci být, až vyrostu, odpověděl jsem, že chci být šťastný. Řekli mi, že nerozumím zadání, a já jim řekl, že oni nerozumí životu.” A to je přesně můj postoj.

Veronika Hubinová

Veronika Hubinová

I když jsem zažila mnoho chvil, kdy jsem si pomyslela: „Do háje, co to vlastně dělám?”, nezáleží na tom, s čím vším musím bojovat, vím, že hluboko uvnitř jsem šťastná. Miluji zdejší atmosféru. Mám ráda, když jdu na toaletu a někdo tam zrovna cvičí. I když to jsou jen stupnice.

Mám ráda lidi tady.Mám ráda to, že každý zde je jiný, ale zároveň v něčem podobný. Mám ráda to, že všichni mají stejné problémy a že povětšinou řešíme naše hodiny nebo naše profesory. Miluji to, když přijdu do školy před osmou a cítím se, jako bych v ní byla úplně sama.

Myslím, že mě moje škola činí šťastnou. A to je na tom asi ta nejdůležitější věc.

Napsala Veronika Hubinová; anglickou verzi editovala Mary Matz, do češtiny přeložila Tereza Vařechová.

Photo Credits: All courtesy Veronika Hubinová, except of Prague Conservatory, by Mary Matz

Post a Comment

Your email is never shared.

%d bloggers like this: