Re:Source – Juliet’s Sorrow, Romeo’s Grief, in Ballet

Opus Osm

Choreographer Petr Zuska adds his perspective to the classic ballet.

.
This backgrounder article is sponsored by The Czech National Ballet as a service for Opus Osm readers.

Autentickou českou verzi článku najdete níže.

Premieres of Romeo and Juliet are set for Nov 14 and 15 at The State Opera, with further performances Nov 17 and 20.

Further performances are scheduled in December 2013; and in January, February, and May 2014.
.


The Czech National Ballet presents
Romeo and Juliet

Music: Sergey Prokofiev
Choreography and stage direction: Petr Zuska
Conductor: Václav Zahradník / Sergej Poluektov
Sets: Jan Dušek
Costumes: Roman Šolc
Lighting design: Petr Zuska, Pavel Dautovský
State Opera Orchestra
Czech National Ballet soloists and corps

William Shakespeare’s tragic tale, the most famous love story of all time, has been touching hearts for centuries. Sergei Prokofiev’s ballet Romeo and Juliet had its world premiere in  Czechoslovakia,  on  30  December, 1938 at the National Theatre in Brno, and has ever since adorned the repertoire of all the world’s large stages. 

Romeo and Juliet has been traditionally among the most successful productions at the National Theatre. A new version of the celebrated title, conceived in the spirit of Neo-Classicist dance aesthetics, has been created by Petr Zuska, choreographer and artistic director of the Czech National Ballet. It will be the sixth version presented by our company in its history.

Appearing in the lead roles:
Queen Mab – Nikola Márová / Miho Ogimoto
Friar Laurence – Viktor Konvalinka / Alexandre Katsapov
Juliet – Marta Drastíková / Andrea Kramešová
Romeo – Ondřej Vinklát / Francesco Scarpato
Mercutio – Mathias Deneux / Matěj Šust
Tybalt – Giovanni Rotolo / Marek Svobodník
Lady Montague – Rebecca King / Michaela Wenzelová
Capulet – Michal Štípa / Jiří Kodym

“Oh, then, I see Queen Mab hath been with you.
Queen Mab, what’s she?
She is the fairies’ midwife, and she comes
In shape no bigger than an agate stone
On the forefinger of an alderman,
Drawn with a team of little atomi
Over men’s noses as they lie asleep.”

The tragic tale of ill-fated love between the teenage Juliet and Romeo, framed by the hatred between the feuding Montague and Capulet clans, needs no introduction. Petr Zuska, artistic director of the Czech National Ballet, has ventured to conceive the famous work in a novel manner, yet at the same time with due respect to both Shakespeare and Prokofiev. 

In addition to the lead characters, he accentuates the personage of Friar Laurence, a Renaissance man standing up to the absurdity of social mores and striving to help the love-struck couple. He represents a symbol of human faith in God, in Good and Happy endings. Laurence’s antipode is Queen Mab, a mythical ruler of shadows, the “midwife of dreams and phantoms.” By means of Laurence and Mab, the story is permeated by a clash between the male and female principles, between Ying and Yang, between rational planning and unpredictable chance.  

Peter Zuska: When approximately a year ago I began pondering how to approach the Romeo and Juliet theme, I felt that I wanted to create a production that would possess something special, unique, different, something that I hadn’t yet seen. At the same time, I wanted to eschew cheap gimmicks and not “offend” Shakespeare and Prokofiev.

I set off from the character of Friar Laurence, who in the vast majority of ballet versions is just a “walk-on” role, without a wider scope being afforded to his character and soul. I identified Laurence as a symbol of human belief in God, Good, Order; in the success of a good plan to the satisfaction of everyone. 

In the final analysis, Laurence is also the most tragic character, since owing to unforeseeable Chance everything slips beyond his control. His good will thus indirectly leads to the final tragedy. And what’s worse – he himself stays alive.

His “opponent” is Mab, Queen of the realm of dreams and shadows, an abstract quantity, as mentioned by Mercutio in one of the play’s longest and most intriguing soliloquies. Mab represents the irrationality of life and being. She is neither good nor bad, but both at the same time, similarly to how we perceive love and death from our viewpoint. Mab personifies unpredictability and uncontrollability, and, although a translucent invisible figure, it is she who pulls the strings.

Petr Zuska in rehearsal with Ondřej Vinklát (Romeo)

Whereas Laurence epitomises the typical aspects of the male principle, Mab embodies the purely female principle. The conflict between and co-existence of these principles, as two incompatible and concurrently magnetising polarities, is nothing but the old archetypal thesis of existence. 

In this way, we can symbolically place against each other Sun and Moon, Ying and Yang, and many other seeming opposites. In a broader context, the conflict between Friar Laurence and Queen Mab can also be perceived as a conflict between the Human and God (or, if you prefer, the Universe), whereby, naturally, the Human has no chance. 

Just as reason is ultimately vanquished by emotion, brain by heart, knowledge by dream and … to be globally topical … prosperity by crisis. It always concerns two sides of the same coin, which, unfortunately, are mostly in imbalance. 

If we descend from metaphysical heights back down to earth, it is possible, with slight simplification, to substitute the mentioned antipodes with Man and Woman. Two totally different groups of human beings who eternally oscillate on the edge between mutual attraction and the inevitable, perpetual misunderstanding and antagonism.

William Shakespeare cannily does not reveal the actual reason for the age-long feud between the Montagues and Capulets. I hope, however, all these centuries later, that the Bard will forgive me the slight specification within my approach to his theme.

How the aforementioned permeates with the action of the story itself and how it pervades the inescapable fate of Romeo and Juliet, that I leave upon your experience.

In rehearsal with Veaceslav Burlac and Alina Nanu

 

Nejslavnější milostný příběh všech dob z pera Williama Shakespeara a na hudba Sergeje Prokofjeva dojímá diváky po celém světě už přes sedmdesát let. Balet Romeo a Julie měl právě v Čechách svou světovou premiéru 30. prosince 1938 v Národním divadle v Brně a od té doby zdobí repertoár všech velkých světových  divadel. Romeo a Julie patří k velmi úspěšným inscenacím a jeho uvádění na scénách Národního divadla v Praze má svoji tradici. Novou verzi tohoto slavného baletního titulu, vytvořenou v duchu neoklasické taneční estetiky, postavil choreograf a umělecký šéf Baletu ND Petr Zuska. Půjde tedy v pořadí o šestou verzi, kterou za celou historii uvádí Balet Národního divadla.

„Královna Mab tě tedy navštívila?
Královna Mab? Kdo je to?
Stará víla, porodní bába elfů. 
Přijíždí, nic větší nežli na ukazováčku půlmistrově
ten achát k pečetění, 
takže šestispřežím bujných mžitků,
a cválá spáčům vzhůru po nose.“

Tragický osud nenaplněné lásky mladičké Julie a Romea, rámovaný nenávistí znesvářených rodů Monteků a Kapuletů, není třeba představovat. Umělecký šéf Baletu Národního divadla se odvážil pojmout slavné dílo nově a neotřele, ale přitom s úctou k oběma autorům. Do popředí tak vedle hlavních postav vystupuje také kněz Lorenzo, renesanční člověk, který se staví proti nesmyslnosti řádů a snaží se pomoci oběma milencům.

Představuje symbol lidské víry v Boha, v dobro i ve šťastný konec. Jeho protipólem je královna Mab, mýtická vládkyně stínů, „porodní bába snů a přeludů“. Prostřednictvím Lorenza a Mab prolíná příběhem střet mezi mužským a ženským principem, mezi jing a jang, mezi racionálním plánováním a nepředvídatelností náhody.
 
Petr Zuska: Když jsem zhruba před rokem začal uvažovat nad tím, jak přistoupit k tématu Romea a Julie, cítil jsem, že bych chtěl vytvořit inscenaci, která v sobě bude mít něco zvláštního, unikátního, jiného, něco, co jsem ještě neviděl. Zároveň jsem se však chtěl vyvarovat levným naschválům a „neurazit“ Shakespeara ani Prokofjeva.

Petr Zuska rehearses with Marta Drastíková (Juliet)

Odrazil jsem se od postavy kněze Lorenza, jenž je v drtivé většině baletních verzí pouze „chodící“ rolí bez jakéhokoliv širšího prostoru pro jeho charakter a duši. Pojmenoval jsem si Lorenza jako symbol lidské víry v Boha, v dobro, v pořádek, v úspěšnost dobrého plánu k uspokojení všech. Zároveň je Lorenzo ve výsledku tou nejtragičtější postavou, jelikož díky nepředvídatelné náhodě se mu vše vymkne z rukou. Jeho dobrá vůle tím nepřímo vede ke konečné tragédii. A co je nejhorší — on sám zůstává naživu.

Jeho „protihráčem“ je královna říše snů a stínů Mab, abstraktní veličina, kterou zmiňuje Merkucio v jednom z nejdelších a nejzajímavějších monologů hry. Mab představuje naopak iracionalitu života a bytí. Není ani dobrá ani zlá a zároveň oboje dohromady, podobně jako z našeho pohledu vnímáme lásku a smrt. Mab s sebou nese nepředvídatelnost a nekontrolovatelnost, a ač průhledná neviditelná postava, je to ona, která tahá za nitky.

Opus Osm

In rehearsal, Ondřej Vinklát (Romeo), Viktor Konvalinka (Father Laurence)

Tak jako Lorenzo má v sobě typické aspekty mužského principu, Mab naopak ztělesňuje princip ryze ženský.  Konflikt a koexistence těchto dvou principů, jako dvou neslučitelných a zároveň magnetizujících polarit není ničím jiným než starou archetypální tezí existence.  Obrazně si tak stejně můžeme proti sobě postavit Slunce a Lunu, Jin a Jang a mnoho dalších zdánlivých protiv.

Konflikt otce Lorenza s královnou Mab lze v širším kontextu i vnímat jako konflikt mezi člověkem a Bohem (či univerzem, pokud se Vám to slovo příčí), kdy pochopitelně člověk nemá žádnou šanci. Stejně tak, jako rozum bývá v konečném důsledku válcován citem, mozek srdcem, vědění sny a … abychom byli globálně aktuální … prosperita krizí. Vždy se jedná o dvě strany jedné mince, které jsou ale bohužel většinou v nerovnováze.

Pokud se z metafyzických výšin sneseme na zem, je možné si s drobným zjednodušením za zmíněné protipóly dosadit také prostě jen muže a ženy. Dvě naprosto odlišné skupiny lidských bytostí, které věčně oscilují na hraně vzájemné přitažlivosti a nevyhnutelného věčného nepochopení a antagonismu.

William Shakespeare o důvodu věčného sváru mezi Monteky a Kapulety chytře pomlčel a nespecifikoval ho. Doufám, že mi po těch pár stovkách let promine, že ho v rámci mého přístupu k tématu jemně zkonkretizuji.
To, jak se vše výše zmíněné prolne s dějem příběhu samotného a kterak prostoupí nevyhnutelný osud milenců Romea a Julie, už přenechám Vašemu diváckému zážitku.  – oo

Photo Credits: Top: Pavel Hejný; all others, Martin Divíšek

Post a Comment

Your email is never shared.

%d bloggers like this: