Magazine: O Šmokovi

Život Pavla Šmoka byl oslavován 20. října ve Stavovském divadle. Slavnostní večer „Fenomén Šmok“ představí úryvky ze šesti jeho baletů v podání Pražského komorního baletu.

O Šmokovi
Vyprodané divadlo přivítalo 20. října Pavla Šmoka během provedení výběru z jeho choreografií v podání jeho „výtvoru“ – Pražského komorního baletu. Tato událost proběhla na počest jeho 85. narozenin, které slaví 22. října.

Hvězdy ze světa tance, televize a dalších médií přišly, aby ocenily celoživotní kariéru světoznámého choreografa, tanečníka, herce a pedagoga, uznávaného jak u nás, tak v zahraničí. Já však profesora Šmoka znám především jako přítele.

Když jsem poprvé přijela do Prahy pracovat jako učitelka angličtiny, přítel z Ameriky nám sehnal vstupenky na jedno představení nám neznámého jazzového flétnisty Jiřího Stivína. Naše sedadla byla před varhanami nad jevištěm. Pořádně jsme tedy neviděli, když na pódium uprostřed flétnového koncertu vylezl šedovlasý děda v brýlích, oblečený jako selka, dokonce i se šátkem na hlavě, a začal okolo tancovat.

Neviděli jsme z naší vyhlídky všechny jeho šaškoviny, ale slyšeli jsme publikum tleskat a téměř řvát smíchem. Ať už byl ten člověk kdokoliv, měl přímočarý, ale zároveň delikátní smysl pro humor, který publikum zbožňovalo.


Mazaný humor je pro choreografie Pavla Šmoka charakteristický. (ze Špásování, první věta, premiéra 5. června 1978)

V davu hrnoucím se po představení z divadla jsem zahlédla jednu z mála Pražaček, kterou jsem v té době znala – Marii. Elegantní, stříbrovlasou nestorku jedné třídy angličtiny, kterou jsem učila. „Marie!“ zavolala jsem. „Copak ty tu děláš?“ mrkla na mě, usmála se, otočila se a odešla.

Až později jsem zjistila, že její příjmení je Šmoková a ten tajemný, vtipný narušitel na pódiu je její manžel – známý choreograf Pavel Šmok.

Šmok byl, krom dalších úspěchů, také šéfem Basilejského baletu ve Švýcarsku (1970-73), a tak si myslím, že Šmokovi velmi dobře chápou, jaké to je být cizincem v neznámé zemi během svátků. Marie (“Hata”) mě dobrosrdečně pozvala na její chatu na moje první Vánoce v Praze.

Během jednoho z těch tichých momentů, kdy jsou všichni ostatní zaměstnáni činnostmi v domácnosti, jsem stála sama, tedy alespoň jsem si to myslela, před vánočním stromkem v jejich obývacím pokoji. S nohama v něčem podobném baletní třetí pozici jsem zvedla ruce nad hlavu do širokého oblouku. Najednou se zpoza mě ozval Pavel: „Výš, výš! Ruce musí jít výš!“ A už moje ruce nad hlavou zvedal do přesnější svislice.

Najednou se do místnosti přihnala Marie. „Ne, ne!“ volala. „Ona přece netančí – dělá tai-chi!“ (Marie i já jsme se tomuto umění věnovaly.) „Ó, promiňte, promiňte,“ řekl Pavel a vycouval z místnosti. Takto tedy získala americká učitelka angličtiny svoji první a zároveň poslední baletní lekci od mistra choreografa, tvůrce více než 100 baletů a zakladatele Pražského komorního baletu.

Zeptala jsem se Pavla, jaké to je pro malého vesnického chlapce vyrůst v baletního tanečníka. Jen se na mě podíval a srdečně se zasmál. Nikdy mi ale neodpověděl.


Musica Slovaca, premiéra 16. listopadu 1983

Další den byly Vánoce a já si najednou uvědomila, že jsem ve spěchu při balení na cestu na chatu Šmoků nezabalila nic na svátky – žádné vánoční jídlo, žádné dárky a žádný balicí papír. A samozřejmě, že v té malé vesničce neměli žádné nákupní středisko nebo supermarket, ale pouze maličké potraviny, které byly otevřeny jen, jak se to hodilo majiteli.

Vběhla jsem tedy do tohoto obchůdku a snažila jsem se zoufale najít něco vánočního, aniž bych věděla, co mají Šmokovi rádi nebo jestli nedrží nějakou dietu. Když jsem se vrátila, musela jsem ještě vyřešit otázku, jak zabalit ty nepříliš drahé pamlsky, které jsem koupila.

Pavla jsem potkala v jeho řezbářské dílně, kde zrovna pracoval na stolní pile jako zkušený tesař. (Za mlada studoval strojní inženýrství a později vyrobil důmyslné kuchyňské šuplíky a skříňky, saunu a další příslušenství pro jejich roztomilou chatku.) Když pilu vypnul, řekla jsem si o tři krátké dřevěné plaňky zhruba o velikosti poštovní obálky. Byl trochu zmatený, ale neochotně mi je půjčil.

S pomocí pastelek a novinového papíru, který jsem si přinesla na malování zasněžené české krajiny, jsem narychlo vyrobila balicí papír a zabalila do něj do trojúhelníku ty tři plaňky, uvnitř s Pavlovým dárkem. Nadšený jako malý kluk, začal otevírat svůj dárek. Bylo vidět, jak si představuje, co je uvnitř. Švýcarské hodinky? Nebo možná nějaké drahé Toblerone?

Otevřel svůj dárek a vypadl malý balíček peprmintových žvýkaček Orbit. Naštěstí, jak mi poradila Marie, to byly jeho oblíbené. Vlídně se nad jednoduchým dárkem zasmál a mám pocit, že také nad tím, jak se mu líbilo být ošálen tím obalem.

Nebo si jen oddechl, že má zpět svoje dřevěné plaňky.

I přesto, že Pavel Šmok vedl taneční představení v Německu, v Nizozemsku, Rusku, USA a jinde, nebylo pochyb o tom, že toto budou pravé české Vánoce. To mi bylo zcela jasné, když jsem zjistila, že mají Šmokovi ve vaně kapra.

Jakmile byl čas, aby Marie začala vařit vánočního kapra, byl také čas na bitvu Pavla a ryby, která si celý den v klidu plavala ve studené vodě ve vaně. Pavel si vybral palici, řeznický nůž, zástěru a další rytířskou výzbroj na vykonání své osudné povinnosti.

Vrátil se do kuchyně o slušnou chvíli později se svými zbraněmi a zlověstným balíčkem mokrých novin. „Jak to šlo?“ zeptala jsem se ho.

Bez mrknutí oka o té rybě prohlásil: „No, byla zklamaná, když zjistila, jak to má všechno skončit. Měla o svojí budoucnosti jiné představy. Ale dlouze jsme o tom diskutovali a nakonec přijala svůj osud.“


Profesor Šmok je dojat svými milujícími tanečníky, ale i přesto zamával na rozloučenou.

Tvrdilo se, že nikdo nedokáže vytvořit choreografii ke Dvořákově Stabat Mater. Je to nemožné.

O pár let později jsem seděla v potemnělém divadle, zvědavá, co se děje tak kontroverzního. Po pár vteřinách Pavlovy Stabat mi spadla čelist. Chtělo se mi vykřiknout: „Počkat! Počkat! Ukažte to znovu!“ Byl to ten nejkrásnější, nejdojemnější, nejpamětihodnější balet, který jsem kdy viděla.

A v tom momentě mi Pavel Šmok změnil představu o tom, čím může balet být. Napořád.

–Mary Matz; přeložil Adam Příhoda

Photo Credits: Miroslav Setnička

Post a Comment

Your email is never shared.

%d bloggers like this: