To the Moon and Back / Na Měsíc a Zpět

Opus Osm

April 23, 1920: National Theatre ballet chorus, premiere of Janáček's The Excursions of Mr Brouček / 23. dubna, 1920: Operní soubor Národního divadla - premiéra Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy


Autentickou českou verzi článku najdete níže.
To the Moon and Back

Jiří Bělohlávek Conducts Mr Brouček to the Moon … and Back

Perfection and ebullience are the two words that concisely describe Jiří Bělohlávek’s conducting of the Czech Philharmonic Orchestra. This was clear during the performances Oct 17-19 of Janáček’s suite from the opera The Excursions of Mr. Brouček, Dvořák’s Biblical Songs, and Stravinsky’s suite fromPetrushka.

Playing and listening to Janáček is always an adventure, full of surprises, not unlike the composer’s own life. For example, there’s the story behind this opera about Mr Broučeks strange travels.

After all that struggle in Prague to stage Jenůfa, Janáček’s now-so-famous opera, much delayed and fraught with controversy, Mr. Brouček was staged in The National Theater. Janáček’s earlier works had been confined to Brno, and this new opportunity gave Janáček a reason to believe that he could complete his elevation from a provincial Moravian chorus master to an opera composer of at least national stature.

The subject, based on two short stories by Svatopluk Čech, is peculiar. In the first act, the Prague-bourgeois, fat-head Mr. Brouček dreams of being transferred to the Moon. Here he is confronted with its ethereal intellectuals living just on their garrulous pseudo-poetry. Their disdain is mutual. In the second act, he travels to the 15th century Hussite era during the Battle of Vítkov. His cowardice is punished by the brave Taborites, but he’s saved at the last moment by the innkeeper who wakes him up in the real world.

The expectations reposed in Mr. Brouček were much based on the contemporary atmosphere. There are parallels in the burlesque, fantastic Les Contes d’Hoffmann (The Tales of Hoffmann) by Offenbach, which was a great favorite at the National Theatre in Prague. Furthermore, Hussitism was one of beautiful ideals of the enthusiastic young independent Czechoslovak Republic of the 1920s.

Opus Osm

October 19, 2012: Jiří Bělohlavek conducts the Czech Philharmonic in the Brouček suite (here, in Dvořák's Biblical Songs) / 19. října, 2012: Jiří bělohlávek diriguje Českou filharmonii (zde při Dvořákových Biblických písních)

Despite Janáček’s optimism, Brouček was not a success. Much criticism was present at the birth of the opera, and even Janáček’s friend Max Brod did not believe in it very much. The press reactions were indifferent; and Brouček lasted only one season (1920-21) in the repertoire. Satire was not a timely gesture.

The libretto was never very well accessible for the public, partly too abstract, partly too satiric, and very distant from the common idea of an opera – no love story, no disaster, no catharsis. It was an opera neither candidly humorous nor tragic. Worse, it didn’t allow many opportunities for the opera stars to step out and shine.

However, as problematic as the libretto is, the music possesses the better qualities. The suite compiled in 1994 by musicologist and composer Jaroslav Smolka creates new opportunities for its performance. It brings the material into the sphere of absolute music, makes it possible to be played without the burden of the curious story, and gives new material to orchestras, especially those focusing on Czech music or Janáček.

It is a work of Janáček’s supreme period, applying methods which made him an important part of the musical avant-garde of the 20th century, showing him as a passionate son of his country and a free spirit overcoming all boundaries.

In other words, it’s a great piece for Jiří Bělohlávek’s newly conceived Czech Philharmonic – Janáček is always an adventure, and in Mr. Bělohlávek’s presentation, an adventure in a perfect shape. — oo


Na Měsíc a zpět

Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka

Dokonalé provedení a temperament. To jsou dvě slova, která přesně vystihují spolupráci Jiřího Bělohlávka a České filharmonie. Naposledy jsme se o tom mohli přesvědčit na koncertech 17. – 19. října,tentokrát s programem sestávajícím ze suity z Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy, z Dvořákových Biblických písní a ze suity ze Stravinského baletu Petruška.

Hrát a poslouchat Janáčka je vždy dobrodružství plné překvapení, ne nepodobné životu skladatele samotného. Příkladem může být právě tato opera o výletech páně Broučka. Po vší té námaze při snaze o provedení nyní již slavné opery Její pastorkyňa (Jenůfa) v Praze, provedení tolikrát odkládané a kontroverzní, byl naopak pan Brouček proveden na pódiu Národního divadla relativně bez překážek. Dřívější Janáčkovy opery byly prováděny pouze v Brně a tato nová příležitost dala Janáčkovi šanci na postup z role provinčního moravského sbormistra na operního skladatele minimálně celonárodního významu.

Námět podle dvou povídek Svatopluka Čecha je nezvyklý. V prvním jednání sní pan Brouček, neotesaný měšťák, o cestě na Měsíc. Zde se setkává s jeho obyvateli, éterickými intelektuály žijícími jen svojí přehnanou rádoby poezií. Jejich pohrdání je vzájemné. V druhém jednání se přenese do 15. století, doby husitů, přímo do bitvy na Vítkově. Je označen za zbabělce a před trestem udatných táboritů ho na poslední chvíli zachrání hostinský, který ho ve skutečném světě probudí.

Očekávání vložená do pana Broučka byla do značné míry podmíněna dobovými okolnostmi. Lehce můžeme nalézt podobnosti s groteskním, fantastickým dílem Hoffmanovy povídky od J. Offenbacha, který byl v pražském Národním divadle v té době velkým oblíbencem. Kromě toho husitství bylo ve 20. letech jedním ze vzorů mladé, zanícené a nezávislé československé republiky.

Leoš Janáček

Leoš Janáček

I přes Janáčkův optimismus nebyl pan Brouček příliš úspěšný. Opera se po svém zrodu setkala s hojnou kritikou. Dokonce i Janáčkův přítel Max Brod v ni příliš nevěřil. Reakce tisku byly vlažné a Brouček vydržel na repertoáru pouze jednu sezónu (1920-21). Satira nepřišla ve vhodnou dobu.

Námět nikdy nebyl pro širokou veřejnost příliš přístupný. Z části příliš abstraktní, z části satirický a velmi vzdálený tehdejší myšlence opery. Žádná láska, žádná katastrofa, žádné rozuzlení. Nebyla to opera ani otevřeně komická, ani tragická. A co bylo ještě horší – nedávala příležitost operním hvězdám ukázat se a oslnit publikum.

Nicméně navzdory problematickému libretu nesmíme opomenout výjimečně kvalitní hudbu. Suita sestavená v roce 1994 muzikologem a skladatelem Jaroslavem Smolkou otevírá novou příležitost pro provedení samotné hudby. Přenáší tento materiál do oblasti absolutní hudby a umožňuje provedení bez břemena podivného příběhu. Dává také příležitost orchestrům, obzvláště těm zaměřeným na českou hudbu nebo Janáčka.

Toto Janáčkovo vrcholné dílo, uplatňující postupy, které z něj udělaly nedílnou součást hudební avantgardy 20. století, ho ukazuje jako vášnivého vlastence a svobodnou duši překonávající jakékoliv hranice.

Jinými slovy, ideální skladba pro nově koncipovanou Českou filharmonii pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Janáček je vždy dobrodružství a v podání Jiřího Bělohlávka je to dobrodružství v dokonalé podobě.

— Lucie Rohanová, překlad a úprava Adam Příhoda

Photo Credits: Top: The National Theatre ballet archives; middle: Lucie Rohanová; bottom: public domain

Post a Comment

Your email is never shared.

%d bloggers like this: